Počátky probuzenecké misijní práce jsou nerozlučně spjaty se jménem Josefa Běťáka. To byl mladý bratr, původem někde z Valašska, pracoval v Brně. Tam se připojil k neveliké skupince bratří a sester, kteří se pod vedením Josefa Fajfra oddělili od baptistického sboru a začali se samostatně scházet v Králově Poli. Bratr Běťák však dlouho v Brně nezůstal. Získal místo vedoucího účetního ve skladu obchodu s dřevem v Kyjově u nádraží, kam se r. 1904 i se svoji manželkou Marií odstěhoval. Tam měli Běťákovi také i svůj první byt. Tak vznikla společná misijní práce se dvěma centry: Královo Pole – Kyjov. Letos je to právě 110 let.
Běťákovi začali do rodiny zvát sousedy a známé k setkávání nad Božím slovem. Malá rodinná setkávání se časem proměnila ve veřejná shromáždění. Běťákovi poskytovali ke společnému setkávání svůj byt celých 24 let; ať již to bylo v bytě u nádraží, nebo potom v Jungmannově ulici, kam se přestěhovali, i v jejich rodinném domě ve Smetanově ulici, který si postavili.
Když r. 1914 vypukla první světová válka, byli oba sloužící bratři, Běťák i Barnet (druhý sloužící), povoláni k vojsku. Bratr Běťák, vzhledem ke svému chatrnému zdraví však nemusel jít přímo na frontu, takže měl možnost každou druhou neděli dojíždět domů a sloužit Božím slovem ve shromáždění. O nedělích, kdy nemohl přijet, si sestry sloužívaly samy. Celá země prožívala během války pohnuté doby.
Po pádu rakousko-uherské monarchie a vzniku samostatného Československa se i život v kyjovském společenství vrátil k předválečnému způsobu. Návštěvníci sboru opět přicházeli, a když sbor opět vzrůstal, musela být shromáždění přemístěna do kreslírny kyjovské dívčí školy. Jenom biblické hodiny ve středu a nedělní škola pro děti zůstaly i nadále u Běťáků. Stísněnost poměrů přivedla sbor k úvaze o stavbě vlastní modlitebny. Sbor se tedy pustil s vervou do práce, jejíž výsledek byl, že v r. 1927 stála vlastní modlitebna. Nebylo to samozřejmě bez obtíží; bylo to poměrně velké sousto na malé společenství. Sbor se musel hodně zadlužit a i když bratr Běťák velkým dílem přispíval ze svého podnikání na stavbu, přece se později splácení dluhu protáhlo až do padesátých let.
Po vzniku první republiky přijala Svobodná reformovaná církev nové jméno – Jednota českobratrská. K této větvi měl vždycky velmi blízko i Královopolsko- Kyjovský sbor. Již dříve byly snahy těchto uskupení o vzájemné spojení, ale nedošlo k tomu. Čas nazrál zřejmě až nyní. A tak v roce 1920 byla kyjovská práce začleněna do svazku sborů Jednoty českobratrské. Když potom byla v Kyjově postavena modlitebna, nebránilo již nic tomu, aby se sbor osamostatnil. Sbor měl vlastní modlitebnu ke shromažďování, měl i byt pro kazatele, který nezůstal dlouho prázdný. Misijní práce pokračovala dále i v okolí Kyjova. Z této činnosti vznikly některé kyjovské kazatelské stanice – jmenovitě Koryčany, Stupava, Nechvalín.
Ve třicátých letech však přišly na sbor nesnadné časy. Ten „Zlý“ se snažil požehnanou misijní práci všelijak kazit. Rozséval mezi některé bratry a sestry různá nedorozumění. To se projevilo nejen na vnitřním stavu sboru, ale i na vnějším. Sbor přestal růst, ba dokonce někteří začali ze společenství odcházet. Tento stav se nepodařilo zvrátit ani kazatelům, kteří se zde během let vystřídali. Poslední ránu dostal kyjovský sbor v roce 1948, kdy po převzetí vlády komunisty byla sboru odejmuta samostatnost a sbor byl přiřazen k Vsetínu jako kazatelská stanice. Radou byl do Kyjova poslán kazatel Jindřich Brůžek z Prahy, aby se pokusil zachránit, co zde zůstalo. Ten sloužil sboru celých 18 let – až do roku 1966. Pak sloužil sboru krátce bratr Emanuel Benda z Brna a po jeho odchodu převzal službu bratr kazatel Zdeněk Chromčák z Havířova (do roku 1984), za jehož vedení proběhla generální rekonstrukce budovy modlitebny, takže obnovená modlitebna slouží kyjovskému sboru až doposud.
Na základě dobových dokumentů sestavil J. Mednanský.